Znamení

29. srpna 2012 v 15:00 | *Ci-Chan&Beepinka* |  Fanfiction
Je to tady..
Doufám,že si to užijete.
Rozhodně doporučuji pustit si ke čtení doprovodnou píseň,
podle níž,z části,povídka vznikla.

Pojďme se podívat na místo,kde existuje naděje..

autor: beepinka


Sedím tady… na samém okraji útesu, který se hrdě tyčí nad rozbouřenou hladinou moře. On se nebojí, že by ho vlny zničily, že by přišel o svoji majestátnost… ne. On má sílu na to se jim postavit, bojovat s nimi. Vlny prudce narážejí a šplouchají vysoko k oblakům. Fouká až štiplavě studený vítr, který se mi zařezává do pokožky, jak ostrá břitva nože. Kapky deště dopadají, kam se jim zachce. Na zemi vytvářejí velké louže a potůčky, které stékají do oceánu a mísí se tak se slanou vodou moře. Pozvednu hlavu k nebi. Hned mi jich plno dopadne na tvář. Zase cítím mokro na své tváři, ale v tento moment to není způsobeno ničím jiným, než těmito studenými kapkami bolesti. Někde tam… nahoře… andělé pláčou. Pláčou a trpí. Jinak si to vysvětlit nedokážu a ani nechci.


Možná pláče i ten jeden, který byl mně vždy nejdražší. Kterého mi nikdo už nikdy nenahradí. On byl výjimečný. Byl mojí součástí. Mé druhé já. A teď? Jsem tu sám, opuštěn, a jediná možnost, jak být s ním, je právě tento okamžik. Když studené slzy andělů smáčí mé tváře. Tyto slzy jsou pro mě jako jeho dotyk. Vždy, když se na tohle místo vrátím, vždy prší. Vždy je stejně zatažená obloha. Vždy stejně hřmí. Nikdy to není jinak. Není zde klid, a proto doufám, že on je tam nahoře v klidu… a šťastný, když zde nebyl.

Snažil jsem se, aby byl, ale selhal jsem. Nezvládl jsem to. Já… věřím, že někde tam nahoře je a vidí mě. Určitě mu také chybím. Určitě na mě myslí každým dnem, tak jako já myslívám na něj. Ještě předtím, než navždy odešel, jsme byli šťastní. Aspoň jsem si to tedy myslel. Já byl. On ne. Snažil jsem se mu pomoct. Ve všem, ale bylo toho spoustu. Ve škole na něj byli všichni zlí, šikanovali ho, vydírali. Jak někdo mohl. Zrovna jeho. Člověka, který by nikdy nikomu neublížil. Možná právě proto si ho ti hajzlové vybrali. Ale nebylo to jenom tohle trápení, co mého milovaného bratra sužovalo. Byla to i smrt naší matky. To jsme nesli oba velmi těžce. Ona tam je teď určitě s ním. Určitě se o něj stará a on je šťastný. Oba na mě určitě čekají, až se k nim jednou přidám. Chtěl jsem to udělat hned. Chtěl jsem hned po jeho smrti opustit tenhle svět plný bolesti a smutku a být zase s ním, ale… něco mě přesvědčilo, že tu mám být. On mě přesvědčil. A tak tu jsem a už jenom nechávám plynout čas, než se s ním znovu budu smět spatřit.

Žiju za nás oba život, který on žít nedokázal, a vím, že on tu někde je. Hlavně ho mám v srdci. Tam navždy zůstane. Nikdy tam nebude místo pro nikoho jiného. Vždycky tam byl a bude jenom on. Ano, miloval jsem ho a on miloval mě. Nikdo o naší lásce nevěděl. A to bylo samozřejmě dobře, protože kdyby se to někdo dozvěděl, nebylo by to dobré. Láska mezi bratry? Bůh ví, co by si naši blízcí pomysleli. Nechtěli jsme riskovat, že bychom je ztratili. Naše city jsme museli před rodinou a přáteli tedy skrývat, a i to bráškovi ubíralo na síle. Ale tohle nebylo ještě vše, co zapříčinilo jeho odchod a moji samotu…


Když maminka zemřela, žili jsme s Billem jenom s nevlastním otcem Gordonem. Bylo nám hodně úzko, všem třem. Ale nějak jsme se naší bolest snažili překonat. A tak plynuly roky, a když to vypadalo, že všechno bude zase v pořádku, stalo se něco, na co nikdy nezapomenu. Seděl jsem doma a koukal jsem se na televizi. No… koukal… to se takhle říct nedá. Každou chvíli jsem totiž vrhal pohled na hodiny, které ukazovaly 10 hodin večer. Před dvěma hodinami se měl Bill vrátit domů. Řekl mi, že se jenom půjde projít městem a že se brzy vrátí. Nevrátil. Znovu jsem zvedl svůj pohled k hlasitě tikajícím hodinám a hypnotizoval je. Čas plynul tak pomalu. Bylo to šílené. Raději jsem svůj pohled stočil k televizi, kde právě běžel zpravodajský program, ale to jsem nevnímal. Nevnímal jsem nic. V televizi hlásili havárii na jedné z ulic kousek od našeho domu. Ale já to neposlouchal. Myslím, že to bylo lepší. Jenomže… realitě jsem se nemohl vyhnout. V ten moment jsem nic netušil. Znovu jsem si sedl a koukal do země, na hodiny, do země, na hodiny…


Ještě jednou jsem zkusil vytočit bratrovo číslo. Nic. Nic víc, než pípání, které mě ještě o to víc znervóznilo. Sklopil jsem hlavu a v dlaních jsem svíral telefon v naději, že se Bill ozve. Měl jsem obrovský strach. Najednou mě z myšlenek na nejhorší vytrhlo zběsilé vyzvánění. Šíleně jsem se lekl. Ihned jsem telefon uchopil do roztřesených prstů, aniž bych se podíval na číslo volajícího. S nadějí, že uslyším bratrův hlas, že je v pořádku a nic mu není, jsem hovor přijal. Ani jsem nedýchal. Po tom, co jsem ve sluchátku telefonu neslyšel mého brášku, ale hlas nějaké ženy, jsem ještě o to víc znervózněl. To, co mi sdělila, byla ta nejhorší věc v životě, kterou jsem kdy slyšel. Jen jsem seděl, slzy v očích a neschopný jakéhokoliv projevu. Žena mi sdělila, že Bill je v nemocnici. Prý podle svědků skočil pod auto. Pro mě však nejpodstatnější informace byla, že žije. Že přežil. Byl jsem z toho naprosto v šoku. Jen jsem jí odsouhlasil, že do té nemocnice ihned přijedu. Náhle bylo v telefonu ticho a já slyšel jen pípání.


Musel jsem jet. Musel jsem Billa vidět, přesvědčit se, že je v pořádku. Ani jsem se nezajímal, že jsem málo oblečený, navzdory chladnému a mokrému počasí venku. Jen jsem popadl klíče od auta a rychlostí blesku se vyřítil z domu. Zabouchl jsem dveře a utíkal k autu. Dosedl jsem za volat, a co nejrychleji jsem se řítil do nemocnice. Všechno mi bylo v tu chvíli jedno. Musel jsem se přesvědčit, že Bill žije. Musel jsem vědět všechno, co se stalo. Náhle jsem si vzpomněl, co mi ta žena po telefonu říkala. Skočil pod auto? Bill? Můj Bill? Ale proč… vždyť snad neměl důvod nebo ano? Měl problémy, ale spolu jsme se je snažili překonat. Vypadalo to, že to zvládne… nechápal jsem. V hlavě jsem měl pořádný zmatek. Chtěl jsem znát odpovědi.


Cesta k nemocnici naštěstí nebyla dlouhá, a tak jsem za pár minut zavíral dveře od auta a doslova běžel tou mokrou cestou až k hlavnímu vchodu do nemocnice. Srdce jsem měl snad až někde v krku. Ihned jsem se zeptal na recepci, kam jít, a následně jsem našel doktorku, která Billa přijímala. Hned mě znovu obeznámila se situací. Bill měl silný otřes mozku a zlomenou nohu, a aby toho nebylo málo, tak i žebra byla polámaná. Prý byl ale při vědomí. Jenom jsem ne ni nevěřícně koukal. Ihned jsem se jí zeptal, jestli za ním můžu jít. Nechtěla mě pustit, ale nakonec svolila. Stáli jsme před dveřmi do pokoje, ve kterém se nacházel můj bratr. Podíval jsem se na dveře. Hlavou mi blýsklo, jak že se to vlastně stalo. Potvrdila mi to, co mi řekla v telefonu. Podle svědků pod to auto Bill skočil sám.


Nevěřil jsem tomu. Proč by to dělal? Ano, neměl nikdy lehký život. Nikdy to nebylo lehké, ale měl mě. Snažil jsem se ho ve všem podržet, i když toho bylo někdy příliš i na mě. Ale vždy jsem se snažil. Nikdy jsem ho nenechal, aby se trápil sám. Snažil jsem se, a jak vidím… zřejmě jsem zklamal, když to chtěl bráška vzdát. Asi jsem nedělal maximum. S rozbušeným srdcem jsem otevřel dveře do nemocničního pokoje. Zastavil jsem se hned po prvním kroku do té místnosti. Nezmohl jsem se ani na jedno slovo. Nechal jsem zaklapnout dveře a celý rozechvělý jsem přistoupil k bratrovi. Vidět ho takhle bylo strašné. Doslova mě to ničilo. Přitáhl jsem si židličku, která stála kousek od postele, a sedl si. Chytil jsem jeho ruku do té své. Hladil jeho teď odřené prsty. Bill to zřejmě ucítil, protože otevřel oči. Nejdřív jen tak zmateně koukal do prostoru před sebou. Po nějaké chvíli hlavu natočil směrem, kde na své ruce cítil dotek. Na mě. Koukal jsem mu se zaslzenýma očima do jeho krásných čokolád, které nikdy nepřestanu obdivovat a milovat, jako nikdy nepřestanu milovat jeho.


"Proč, bráško?" Bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat. Hlas mi v krku neuvěřitelně přeskakoval. Pořád jsem se díval do jeho očí. Mohl jsem v nich číst všechno. Bolest, lítost… možná i omluvu? Z očí mu stekla jedna osamělá slza. Nevydržel jsem to. Naplno jsem se rozvzlykal. Ani obejmout jsem ho nemohl, protože bych mu ještě víc ublížil. Už takhle byl polámaný dost. Jen jsme na sebe koukali, oběma nám stékaly kapky smutku a bolesti po tváři a já ho držel za ruku. Musel jsem se zeptat. Musel jsem to vědět přímo od něj. A tak jsem mezi vzlyky vyslovil otázku, na kterou jsem sice chtěl znát odpověď, ale zároveň jsem se té odpovědi nehorázně děsil. "Je to pravda?" Nemohl mi odpovědět slovy. Měl nasazený dýchací přístroj, a tak jenom přikývl a s vypětím všech sil stiskl mou dlaň.


Hledal jsem ve své hlavě nějaké vysvětlení. Nechtělo se mi věřit, že by to bratr vzdal. Bylo to opravdu velmi těžké, ale byl statečný. On vždycky byl. Dál jsem tam takhle seděl a tiskl bratrovu dlaň v té své, dokud nepřišla doktorka, že už je čas, abych šel. Velmi nerad jsem se zvedl a se slibem, že přijdu zase zítra, co nejdřív to půjde, jsem opustil pokoj. Pamatuju si, že jsem každý den co nejvíce času strávil u Billova lůžka v nemocnici. Gordon za ním také jezdil. Byli jsme z toho oba špatní. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo vidět, jak se pomalu, ale jistě uzdravuje. A tak plynul čas. Billa po dlouhé době propustili a my jsme se vydali společně domů. Když jsem se ho po nějaké době zeptal, proč to chtěl skončit, odpověděl mi, že toho na něj bylo už přespříliš. Nakonec jsme se s bráškou přes tuto špatnou událost přenesli a neexistovalo nic a nikdo jiný než my. Oddávali jsme se naší lásce. Trávili spolu každou volnou chvilku. Celé dny, celé večery… Všechno se začalo vracet k normálu a my spolu zase všechno zvládali. Kdybych jen věděl, že jsem se znovu mýlil…


Pamatuji si na Billova slova po jedné nádherné noci.
"Ach lásko… Miluji tě."
"Já tebe taky, Tome, neskutečně moc."
"Bille?"
"Hm?"
"Nikdy mě tu nesmíš nechat samotného. Nemohl bych tu být sám. Slib mi to."
"Slibuju, Tomi." A tak jsem potom spokojeně usnul. Bill mi dal tenkrát slib, který bohužel nedodržel. Zůstal jsem tu sám.


Jednoho večera jsem se vrátil domů od našeho kamaráda Andyho. Měl oslavu narozenin, a tak jsem šel zapařit. Andy pozval i Billa, ale ten nešel. Svoji neúčast odůvodnil tím, že se mu udělalo nevolno, a tak raději zůstane doma. Že já blbec nezůstal doma s ním. Když jsem se vrátil, doma bylo ticho a tma. Usoudil jsem, že Bill i Gordon nejspíš už spí. No… taky bylo docela dost pozdě. Vydal jsem se do svého pokoje. Byl jsem neskutečně unavenej, ale ta pařba mi za to stála. Bylo to super. Když jsem ale procházel okolo dveří do Billova pokoje, něco mi říkalo, ať nakouknu dovnitř, ať se ujistím, že je všechno v pořádku. A tak jsem se otočil čelem ke dveřím, udělal dva kroky směrem k nim a svojí rukou spočinul na klice. Zatlačil jsem na ni a potichu otevřel dveře.


V pokoji byla tma, takže jsem skoro nic neviděl. Vstoupil jsem dovnitř a podle paměti se potichounku došoural k Billově posteli. Ulevilo se mi, když jsem uviděl hromádku stočenou do klubíčka. Nedalo mi to. Chtěl jsem vidět ten jeho roztomilej kukuč. Vždycky takovej byl, ale při spánku obzvlášť. Vzal jsem za cíp deky a pomalinku ji nadzvedl. To, co se mým očím naskytlo v nich, však vyvolalo nepopsatelnou hrůzu. Bill v posteli nebyl. Ten obrys byla jenom deka. Dostal jsem šílenej strach, ale rozhodl jsem se nepanikařit. Mohl jít třeba na záchod, nebo co já vím. A tak jsem peřinu odhodil na kraj postele a rychlým krokem vyšel z Billova pokoje. Zamířil jsem k záchodu. Zaťukal jsem. Nic. Žádná odpověď. Vešel jsem dovnitř, Bill nikde. Stejně jako záchod jsem prohlídl i koupelnu. Nic. Byl jsem velmi nervózní. Nakonec po neúspěchu zde jsem se vydal do kuchyně, ale ani zde se můj bratr nenacházel. Prošel jsem celý dům, ale nikde jsem Billa nenašel.


Neříkal mi, že někam půjde. Vždyť mu nebylo dobře, proto taky zůstal doma a nešel se mnou na tu Andyho párty. Nechápal jsem. Napadlo mě ještě jednou prohledat jeho pokoj, a tak jsem se po schodech vydal nahoru. Rozsvítil jsem lampu a začal jsem se rozhlížet po pokoji. Žádná stopa. Totálně nic. Byl jsem na pokraji šílenství. Ten strach byl obrovský. Najednou můj pohled zavadil o kousek papíru položeného na polštáři v Billově posteli. Přiblížil jsem se k ní a mezi roztřesené prsty uchopil list papíru s pár popsanými řádky. Bál jsem se těch pár řádků přečíst. Děsilo mě to, ale nakonec jsem se odhodlal. Dodnes si pamatuju, co na papíru stálo a dodnes mi to vhání slzy do očí. Jako celá ta skutečnost, že tu bratr už není.


Tome… Vím, že jsem ti slíbil, že tě tu nikdy nenechám samotného, že budeme až do samého konce spolu, ale… odpusť mi to, lásko, já nemohl. Bylo toho na mě moc. Už jsem ti plno dalších věcí, co mě tížily, ani neříkal. Nemělo by to cenu. Vždy jsi mi moc pomáhal a já si toho velmi vážím, ale nebylo v tvých silách mi pomoct tak, abych se přenesl přes realitu. Ne, nedávej si to za vinu, lásko. Není to tvoje vina. Jen… prostě jsem už nemohl. Nezlob se na mě. Slib mi ale jednu věc, Tome. Žij život za nás oba. Šťastný život… Takový, který jsem já nežil. Jediné štěstí jsi byl ty. Nikdy tě nepřestanu milovat a nezapomeň… pořád tu budu s tebou. Buď silný. S láskou,
Bill.


Když jsem dočetl tato slova plná bolesti, sesunul jsem se na Billovu postel a plakal. Dlouho jsem plakal. Pamatuju si, že se pak vzbudil Gordon. Vše jsem mu řekl. Hned jsme volali na policii, že člen naší rodiny je nezvěstný. Celé dny jsme nespali… nemohli jsme usnout. Byly to pro nás hrozné dny. Bylo mi jasné, co plynulo z toho dopisu. Bill si vzal život. Jednou to už chtěl udělat, a teď to udělal zase. Modlil jsem se, aby se mu to nepovedlo, tak jako tenkrát. Aby žil… Aby tu byl. Snažil jsem se žít v naději… Ale zpráva od policie, že zřejmě našli tělo mého bratra, mě dostala na kolena. Tělo bylo nalezeno v moři pod útesem. Po ověření identity nalezeného těla se zjistilo, že jde skutečně o mého bratra… o mého Billa. Za pár dní na to byl pohřeb…


A tak jsem žil v bolesti. Nic jsem nevnímal. Dny a noci mi splývaly. Neměl jsem chuť jíst, bavit se, neměl jsem chuť na nic. Neměl jsem chuť žít. Byl jsem tu sám. Moje láska odešla. Moje všechno odešlo.
Začal jsem zvažovat, že bych šel za ním. Moc dobře jsem věděl, o co mě v jeho dopise žádal. Jaká byla jeho poslední slova určená pro mě. Jenomže… jak jsem mohl žít šťastný život za nás oba, když jediné moje štěstí bylo pryč? Jak jsem mohl být silný? Taky jsem věděl, že kdybych tu nechal Gordona, bůh ví, co by s ním bylo. Oba jsme na sebe událostmi, které se staly, byli dost upnutí. Není divu. Jeden druhému jsme byli oporou. Vím, že by to bylo vůči němu nespravedlivé, ale na druhou stranu jsem se tak moc už nechtěl trápit. Věřil jsem, že kdybych to ukončil, byl bych zase s ním. Musel jsem o tom ještě přemýšlet, a tak jsem se jednoho odpoledne, kdy obloha vypadala tak, že andělé budou zase plakat, vydal na místo, kde jsme si s Billem jako malí kluci hráli. To bylo ještě, když nás nic netrápilo. Když jsme byli šťastní.


Šel jsem lesní cestou na to místo. Bylo to naše tajné místo. Nebylo to daleko od domova. Jen kousek za městem. Celou cestu jsem přemýšlel, co mám dělat. Ostatně jako celé dny. Najednou jsem došel na svah a dole pode mnou se rozprostírala krásná louka. Hned jsem si vzpomněl na chvíle, které jsme tu spolu strávili. Milovali jsme to tu. Sešel jsem ze svahu a vydal se loukou směrem k mému cíli. Bylo tu naprosté ticho. Dnešní den bylo úplné bezvětří. Ani jedno stébélko trávy se nepohnulo. Došel jsem na místo, pro mě dobře známé. Sedl jsem si pod velký strom, který stál sám uprostřed louky. Rozhlédl jsem se po krajině a musel jsem se usmát. Tohle místo mi tak moc připomínalo Billa. Všechno, co jsme tu spolu zažili. Mimo jiné náš první polibek se odehrál na tomhle místě. Přímo tady. Pod korunou tohohle starého stromu jsme si vyznali lásku.


Opřel jsem se zády o mohutný kmen a zavřel jsem oči. Poslouchal jsem to ničím nerušené ticho a vzpomínal jsem. Moje představy byly tak živé, musel jsem se usmívat. A najednou jsem se rozhodl. Chtěl jsem být zase s ním. Chtěl jsem být šťastný. Věděl jsem, že to tak udělám. Nemohl jsem Billovi splnit to, co po mně žádal. Bez něj jsem nemohl být silný. Ale pak se stalo něco, co mě přesvědčilo. Byl jsem tak zabraný do vzpomínek, že jsem si ani nevšiml, že se loukou prohnal větřík. Měl jsem pocit, jako by tu Bill byl se mnou a o to mé vzpomínky byly ještě intenzivnější. Vítr začal foukat víc, až tráva a listí v koruně stromu, pod kterým jsem seděl, začalo šustit. Otevřel jsem oči. Mraky se začaly rozestupovat. Dolů se snášely sluneční paprsky a rázem byla celá louka ozářená. Takhle to tady vypadalo vždy, když jsem tu byl s Billem. Nikdy tu nebylo jiné počasí, když jsme tu trávili čas. Celá obloha byla najednou jasná, bez jediného mráčku. Takhle rychlou změnu počasí jsem nikdy neviděl. Měl jsem zvláštní pocit… Cítil jsem tu Billa. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale cítil jsem ho tu.


Znovu jsem zavřel oči, ale vzápětí jsem je otevřel, když jsem na svém nose ucítil letmý dotyk. Překvapením jsem ani nemrkal. Na nose mi seděl nádherný modrý motýl. Opatrně jsem nastavil ruku před svůj obličej a motýl na ni přeletěl. Pořád foukal ten vítr, a to velmi intenzivně. Všechny rostliny a listy s ním teď tančily. Moje pozornost se ale stáčela k tomu motýlovi, který mi stále seděl na dlani. Vypadalo to, jako by mě pozoroval. Koukal jsem se na něj a něco uvnitř mě hřálo. Ten pocit, že tu Bill je, ještě zesílil. Najednou jsem promluvil.
"Bille?" Hned jsem si pomyslel, že jsem se asi vážně už musel zbláznit, když z motýla dělám svého bratra. Co mě ale překvapilo, bylo to, že po vyslovení těch pěti písmenek, motýl zakmital křídly a seděl mi znovu na nose. Ten pocit se stupňoval a já jsem začal věřit. "Chci jít za tebou. Nechci tu už být sám. Strašně mi chybíš, Bille." Bylo mi to teď jedno. Myšlenky na to, že jsem se zbláznil a z motýla dělám bratra, jsem zahodil stranou. Ten pocit byl tak silný a ta chvíle velmi magická, že jsem začal opravdu věřit, že je tu teď Bill se mnou. Že je to ten krásný motýlek, který mi sedí na nose. A tak jsem pokračoval.


" Vím, že jsi po mně chtěl, abych tu zůstal a žil za nás oba, ale já to nedokážu. Říkal jsi mi, že musím být silný… jenže já nejsem. Jsem nic bez tebe." Bylo mi úzko. Velmi úzko. Slzy se mi draly do očí. Najednou se motýl zvedl z jeho dosavadního místa na mém nose a vzlítl do vzduchu. To, co jsem viděl, mě doslova vyvedlo z míry. Začal mávat křídly, kroužit v různých spirálách a za ním se ve vzduchu tvořila slova z jakési třpytivé záře, která za ním vycházela. Jenom jsem němě zíral. Tohle není u motýlů normální, pokud vím. Motýl dokončil svoji práci a sedl si mi na dlaň. Já jsem tupě hleděl před sebe, kde se třpytil text.


"Tomi, nevzdávej to, jako jsem to vzdal já. Jsem pořád s tebou a budu tu vždycky. Nech to na osudu. Časem se uvidíme. Do té doby žij za nás oba. Bojuj! Zkus být v životě šťastný a nezapomeň, jsem tu pořád s tebou a počkám na tebe. Moc tě miluji."


Když jsem text dočetl, okamžitě se rozplynul. Podíval jsem se na motýla v mé dlani. Teď už jsem si byl jistý, že je to Bill.
"Taky tě miluji, Bille a nikdy nepřestanu." Z očí se mi kutálely slzy. Koukal jsem se na motýlka a přemýšlel jsem. Tak moc jsem chtěl být s ním. Tak neskutečně moc, jenže… nechtěl jsem ho zklamat. Řekl mi, ať bojuju, a tak bojovat budu. Kvůli Billovi budu žít tenhle život, dokud nepřijde můj čas. Budu bojovat. "Jednou budeme zase spolu." Zašeptal jsem. Nespouštěl jsem pohled z motýla. Ten zakmital křídly a vznesl se do vzduchu. Znovu se za ním tvořil nádherný třpytivý text.


"Jednou ano, Tomi. Nezapomeň na to, co jsem ti říkal. Miluji tě."


Celé jsem to sledoval a přes slzy četl. Díval jsem se na text, dokud se znovu nerozplynul. Motýlek se náhle začal vznášet nahoru k nebi. Rychle jsem se zvedl ze země a zašeptal: "Já tebe taky, Bille!" Na víc jsem se nezmohl. Sledoval jsem ho přes oči plné slz, jak se vznáší nahoru. Na obloze se objevila šedá oblaka. Jak rychle zmizela, tak rychle se také objevila. Sluneční paprsky se začaly stahovat směrem k nim a následně spolu s motýlkem za nimi zmizely. Vítr ustal. Bylo zase stejné bezvětří a zatažená obloha jako předtím. Ještě dlouhou chvíli jsem tam stál a vzpamatovával se z toho, co se právě stalo.


Dobře si to pamatuju. Bill mi dal tehdy znamení. Znamení, že to nemám vzdát, že mám bojovat. Bojovat proti bolesti, proti veškeré nespravedlnosti… bojovat proti celému světu. Že mám žít. A tak žiju a na mého milovaného brášku pořád vzpomínám. Teď momentálně sedím na útesu, ze kterého před několika lety Bill skočil do nemilosrdné vody. On neměl sílu ustát všechny problémy, jako ten útes má sílu ustát silné vlny. On ne… Obličej mám pozvednutý k nebi. Mokré kapky mi smáčejí tváře a já vím, že můj anděl tam nahoře pláče. Že se mu stýská tak jako mě. Je mi jasné, že to nikdy nepřestane bolet, ale vím, o co mě žádal. Kvůli Billovi budu žít za nás oba, dokud nepřijde můj čas a já se s ním budu moct znovu spatřit. Pak už budeme spolu…
… navěky.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miku a Asa Miku a Asa | Web | 29. srpna 2012 v 18:11 | Reagovat

Pekná poviedka T^T
Vážne super :)

2 kira-sayuri-nyu-yume kira-sayuri-nyu-yume | 29. srpna 2012 v 23:33 | Reagovat

kurdefix.....to je ale zatraceně dlouhá povídka xD dost zajímavé části :)) těšim se na další :)

3 kira-sayuri-nyu-yume kira-sayuri-nyu-yume | 29. srpna 2012 v 23:33 | Reagovat

[2]: pokud teda bude :( :DD

4 Niké Niké | E-mail | Web | 30. srpna 2012 v 12:39 | Reagovat

Ta povídka je moc krásně napsaná! ^^ Smutná, ale zase plná naděje :)) Moc se mi líbila :))

5 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 30. srpna 2012 v 13:19 | Reagovat

Tak toto je v prdeli! xD Pri čítaní tejto úžasnej poviedky som mala zimomriavky... a na konci som revala... píšeš úžasne... :-)

6 Diza Elstron Hitsunaki Diza Elstron Hitsunaki | 30. srpna 2012 v 13:29 | Reagovat

Dokonalá!*/////////* Naprosto...whoa*-* Nevím co víc napsat protože nemám slov!*///*

7 Alex-chan Alex-chan | Web | 30. srpna 2012 v 15:19 | Reagovat

Tak toto je útok na moje zúbožené srdiečko ,,fňuk" ja som sa skoro rozplakala :) Napísala son to krásne a tie detaily mi spôsobovali lámanie srdca :D :D ,,fňuk" :D :D krásne :) a áno som späť :) ....s láskou Alex-chan :)

8 Natsuko Natsuko | Web | 30. srpna 2012 v 22:26 | Reagovat

Po dlhom trápení či sa na blog vrátim alebo sa na to vykašlem a nechám ho pozastavený som sa rozhodla, že to teda s tým blogom skúsim a som späť ^^. Čiže teraz ako Sb budem oveľa viac aktívnejšia ako doteraz :3. Natsuko

9 Nataly ^ ^ Nataly ^ ^ | Web | 31. srpna 2012 v 22:44 | Reagovat

Uch.. Toto bolo tak.. tak nádherné.. Nádherne smutné *hľadá vreckovku..*..
...
Ja už som si myslela, že to nedočítam..
Posledných pár odstavcov som čítala so slzami v očiach..
Píšeš naozaj skvelo..
Teším sa..keď pridáš..ďalšiu poviedku :)

10 Christine Christine | E-mail | Web | 1. září 2012 v 13:35 | Reagovat

Prvně se chci omluvit, že jsem otálela s komentováním dlouhé čtyři dny...
Musím říct, že jsem si k tomu pustila tu nádhernou skladbu, která mi vehnala slzy do očí jenom tím jaká je... :) a to jsem ani nečetla příběh... Noo a pak jsem začala číst. U toho mi hrála několikrát po sobě skladba, jelikož jsem to četla pomalu, aby se mi to pořádně otisklo do paměti.... A opět jsem u toho plakala.... Když přišel Bill za Tomem jako motýlek a dával mu tak nádherné znamení, že to nebylo ani možné... :-) Je to opravdu nádherný příběh, nejdojemnější, nejdokonalejší a nejrpocítěnější. Ostatně se mi z tvých povídek zapsal hodně pod kůži a to se jen tak často nestává...:) Je to opravdu hodně smutné... ale líbí se mi to, jak jsi to vykresllila, že vlastně ani Tomi nebyl sám, že Bill s ním bude( v jeho srdci), že musí žít dál a snažit se to překonat a pak se znovu shledají a budou spolu navěky...
Nádherně sis s tím poradila. Má to v sobě bolest a hodně, ale zároveň je to netradiční romantický příběh, který jsem hltala plnými doušky.... Je to opravdu hodně dokonalé!!!! :) Ale to už víš....:-);-)
Musím se přiznat, že jsem si tu povídku našla na TWC blogu, kdy se tam objevila a bylo to druhého prosince... :) A zkrátka se na to nedá zapomenout, jaký je to zážitek to číst...:) měla jsem z toho husí kůži, když jsem to po x-té četla, je to opravdu neskutenčě dokonalé a já jsem z toho naměkko....:) Doufám, že se se mnou nebudeš přít, že je to nejdokonalejší, nejpročítěnější a nejemotivnější povídka, co jsem od tebe četla, opravdu ji  zbožňuju a ještě jak jsem k tomu poslouchala tu skladbu, tak jsem si připadala jako bych tam byla a prožívala to s nimi... Takový neviditelný pozorvatel.. No nádhera!!!!♥♥♥♥♥♥♥
A můj komentář asi bude zase nejdelší, tak se za něj předem omlouvám, je to takkový spam, ale já jsem se musela z těch emocí vypsat...:) Dlouho mě žádná povídka takhle nerozplakala...:) :*

11 beepinka beepinka | 1. září 2012 v 16:11 | Reagovat

[1]: díky moc za pochvalu povídky:) jsem ráda,že se vám líbila.
[2]: děkuju moc :)! ano....v zásobě mám ještě tři povídky mé tvorby,které budou určitě na blogu postupně zveřejněny. Kdy dám vědět :) u mě na blogu :) jsem moc ráda,že se ti povídka líbila :)
[4]: Děkuji:)....těší mě,že se ti líbila:)!
[5]:úžasně.....tyjo děkuju moc yuki-chan! ..:) to je krásné slyšet :)" já jsem při psaní taky brečela a běhal mi mráz po zádech =)! jsem ráda,že sis jí užila :)
[6]: Moc děkuju:)!!! jsem šíleně sťastná,že se ti povídka líbila ..!
[7]: Děkuju moc :)!
Mně se povídka psala velmi těžce..nebylo to nic lehkého tohle napsat....velmi emocionálně náročné..:))...jsem ráda,že se ti líbila:)
[8]: ahoj,dobře :)
[9]: Nataly...děkuju neskutečně moc za tvůj komentář...jsem ráda,že se ti povídka tolik líbila. Já jsem taky brečela,když jsem jí psala....je to silný příběh ..:) Další povídka jistě bude :)

[10]:Christine....tvůj komentář je nádherný..nemám slov...snad je..OPRAVDU DĚKUJU:)"!

12 Lucy Uchiha Lucy Uchiha | Web | 13. října 2012 v 11:04 | Reagovat

To je tak strašně smutné! Netušila jsem, že moje SB je tak strašně šikovné na všechno ~ Vážně se ti to moc povedlo :3 Jsem ráda, že  všichni nedávají do povídek happy endy ^^ ~ Ještě kvůli tobě začnu povídky na tenhle pár vyhledávat xDD No hned si du nějakou najít ~ ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Avatar od Taka-Ito:3
Arigatoo!x)

Awwwww *-*



No.6 Shion&Nezumi fans♥